Zlevněné jízdné nelze vázat na trvalý pobyt

Tak rozhodl NSS ve svých dvou rozsudcích týkajících se zlevněného jízdného, které bylo vázáno na trvalý pobyt cestujícího na území města. Případy se týkaly dopravních podniků měst Hradce Králové a Liberce, kasační stížnost směřovala vždy proti pravomocnému rozhodnutí České obchodní inspekce, resp. proti jí udělené pokutě.

V obou případech jde o situaci, kdy se zastupitelstvo města rozhodlo podpořit určitou skupinu obyvatel města zlevněným jízdným. Toto bylo ale striktně vázáno na trvalý pobyt na jeho území. Dopravní podniky jako organizace zřizované městem, tak implementovali vůli zastupitelstva do svých přepravních řádů. Odpovědnost za toto jednání však nese dopravní podnik, jako vykonavatel veřejné služby. Dopravní podnik argumentoval odkazem na obecně závazný předpis jemuž se musí podřídit. NSS toto vzal na vědomí s tím, že došlo k rozporu předpisů zcela konkrétních a abstraktních (zákaz diskriminace). Zde je nutno vycházet z teorie právní síly jednotlivých druhů předpisů, s tím že zákaz diskriminace obsahuje už Ústava jako nejvyšší právní předpis a je tedy silou nadřazen ostatním. Není však v moci jednotlivého subjektu vždy kontrolovat možnou rozpornost nižších předpisů s vyššími. Tento rozpor tak narušuje obecnou právní jistotu, která by mohla mít i za následek vyvinění z daného porušení práva. Ne však v tomto případě, kdy fakticky dopravní podnik a město splývají v jedno a vyvinění by tak učinilo situaci nepostižitelnou.

Hradec Králové
NSS se v tomto případě ztotožnil se závěrem správních orgánů i městského soudu, že jednání stěžovatele mělo diskriminační povahu. Snížené jízdné totiž mohli využívat občané ve věku 65 až 70 let mající trvalé bydliště na území města; ostatní lidé téže věkové kategorie, jejichž trvalé bydliště se nachází jinde, výhody požívat nemohly. Při stanovování jízdného došlo k diferenciaci mezi osobami téhož věku, přičemž jediným kritériem bylo místo trvalého pobytu.

S odvoláním na rozsudky ÚS a ESLP je k posouzení diskriminačního jednání potřeba posuzovat několik souběžných parametrů. Diskriminací je jednání, kdy se s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro rozdílný přístup, a pokud se tímto jednáním nesleduje legitimní cíl, nebo pokud nejsou použité prostředky sledovanému cíli přiměřené. Soud naplnění těchto kriterií neshledal.
Dopravní podnik tak argumentoval, že je jeho povinností pečovat o potřeby jeho občanů, toto jednání samo o sobě není diskriminační, důležité zda bylo k naplnění sledovaného cíle použito přiměřených prostředků. V tomto bodě je NSS přesvědčen, že kritérium přiměřenosti naplněno nebylo. Je bezpochyby legitimní, pokud město pečuje o své občany, ovšem nemůže tak činit jakýmkoliv způsobem. Selektivní cenově dostupnější jízdné vyloučilo z využívání této možnosti cizí státní příslušníky, jakož i občany České republiky s jiným trvalým bydlištěm.

Z hlediska judikatury Evropského soudního dvora (věc Angonese, C – 281/98) představuje takovéto rozlišování pro občany jiných členských států Evropské unie diskriminaci na základě státní příslušnosti. Je-li popsané jednání diskriminační ve vztahu k cizím státním příslušníkům, tím spíše může být v souzené věci diskriminační pro občany České republiky ve věku 65 až 70 let s trvalým bydlištěm jinde než v uvedených obcích. Pokud mělo být občanům důchodového věku poskytováno levnější jízdné, mělo se tak stát ve vztahu ke všem osobám této skupiny, a to bez ohledu na to, kde se nachází jejich trvalé bydliště: mezi využíváním prostředků městské hromadné dopravy a trvalým bydlištěm na území určité obce nelze najít natolik úzký vztah, aby mohl ospravedlnit zvýhodňování občanů této obce před občany obce jiné.
Z těchto důvodů lze uzavřít, že ve vztahu k osobám ve věku 65 až 70 let, které neměly trvalé bydliště v H. K., P. a dopravně připojených obcích, představovala nemožnost získat zlevněné jízdné nepřípustnou diskriminaci ve smyslu § 6 zákona o ochraně spotřebitele č. 634/1992 Sb.

Potvrdil tak uložení pokuty 25.000 Kč.

rozhodnutí NSS ze dne 20. 12. 2006, č.j. 1 As 14/2006-68

Liberec

V případě Liberce se jednalo v podstatě o stejnou kauzu s rozdílem, že uvedené diskriminační jednání bylo uplatňováno vůči skupině obyvatel bez rozlišení věku, rozhodujícím kritériem, tak bylo pouze trvalé bydliště na území města. Rozdíl v ceně jízdenky činil 40 Kč. Rozhodnutí bylo odůvodněno podobně jako ve výše uvedeném případě, nebyl naplněn rozhodující faktor přiměřenosti.

Dopravce se přitom obhajoval tím, podle něj je v souladu s dobrými mravy, když fyzické osoby, které na území města trvale bydlí a většinou zde platí daně a přispívají tak k naplnění rozpočtu města, dostanou část těchto daní zpět ve formě slevy na jízdném. Podle NSS nelze ale poukaz na tzv. „daňová hlediska“ považovat za přiměřený.

Nejvyšší správní soud s odkazem na zákon o rozpočtovém určení výnosu některých daní územním samosprávným celkům uvedl, že…. „poskytnutí slev na jízdném občanům s trvalým pobytem na území města Liberce s odůvodněním, že se významnou měrou podílejí na výnosech z daní, nemůže být považováno za rozumné a objektivní ospravedlnění, neboť do daňových příjmů rozpočtu města Liberec přispívají všechny osoby, které platí daně uvedené v § 4 odst. 1 zákona č. 243/2000 Sb.“. Uložená pokuta 50.000 Kč, tak byla potvrzena.

tisková zpráva rozhodnutí NSS ze dne 20. 12. 2006 sp.zn. 4 As 63/2005 (text dosud nezveřejněn)